Článek_Ženy z přehrady. Zmizelé prostory islámského matriarchátu. Menatalla Ahmed Agha

 Núbijská vesnice, foto: Menna Agha

Núbijská vesnice, foto: Menna Agha

Vysídlení egyptských Núbijců z údolí Nilu je příkladem toho, jak úzce spolu může souviset podoba veřejného prostoru a proměna společnosti včetně genderové problematiky. Autorka, která sama pochází z núbijské vesnice, se v následujícím článku zabývá změnami sociálního postavení přesídlených muslimských žen i jejich aktivním odporem.


pozn: Článek publikujeme s laskavým svolením online periodika A2, které článek publikovalo na jaře 2018 (#04/2018). Původní zdroj naleznete zde:


V roce 1964 egyptská vláda rozhodla, že se Vysoká asuánská přehrada, nejdůležitější hydroelektrický projekt v zemi, začne plnit vodou. Vzniklo tak jezero, které zaplavilo veškerou núbijskou půdu v Egyptě. Na padesát tisíc núbijských rodin, žijících původně v údolí Nilu, stát nechal vystěhovat do pouštního sídliště. Vláda sice tento projekt označila za „novou Núbii“, my, odsunutí Núbijci a Núbijky, jsme mu nicméně nikdy neřekli jinak než „al­-tahgír“, což v arabštině znamená odsun. V jeho důsledku už více než půl století Núbijci čelí politickým, ekonomickým a sociálním problémům.

Ztracená místa

Poslední tři roky jsem se v rámci svého výzkumu snažila odpovědět na otázku, jaké to je, být odsunutou Núbijkou. Narodila jsem se v jedné ze sídlištních osad mezi silné ženy, které mi vyprávěly příběhy o jiných silných ženách. Zjistila jsem, že núbijská kultura je matriarchální, založená na ústním předávání a matrilineární tradici (Núbijci neformálně nesou jméno své matky), prakticky ale veškerou mocí disponovali muži. Ať už se jednalo o veřejný prostor, ekonomiku nebo náboženské instituce, všemu dominovali. Stejně tak se – opět v kontrastu s matrilineární tradicí – považovalo za lepší porodit syna než dceru. Jako žena jsem s tímto diskursem vedla boj, příčily se mi praktiky a genderové role, jež mi byly vnucovány. Získávala jsem sílu z přesvědčení, že muži a ženy jsou si jako lidé rovni, jakkoli byl feminismus v mé komunitě démonizován (jako ostatně leckde jinde). Dnes pracuji na doktorském projektu v oblasti architektury a urbanismu a vycházím přitom z feministické epistemologie, přičemž se snažím pochopit vzájemnou provázanost genderu a veřejného prostoru, abych dokázala odpovědět na to, jak mohlo dojít k vyloučení žen z veřejného života společnosti, v níž ženy původně hrály velmi důležitou roli.

O tom, jak význačná byla pozice núbijských žen ve společnosti před odsunem, nám podávají zprávu historické materiály. Odhalují, že postavení žen upadalo až na nových sídlištích, a to kvůli významným majetkovým ztrátám a snížení sociál­ního statusu. Ačkoliv přesídlením trpěli muži i ženy, právě ženy ztratily nejvíc: často musely prodat všechno své zlato, aby mohly zrekonstruovat nedostavěné domy, a přišly také o všechny pozemky, které neformálně vlastnily. Zmizela též potřeba starých řemesel, která už v nových sídlištích ztrácela význam. Svou pozici ve veřejném prostoru ztratily i kvůli podobě nových obydlí. Tradiční núbijský dům byl totiž sám o sobě jakýmsi veřejným místem: měl 500 až 2000 čtverečních metrů a nesloužil jen jako bydliště – byl místem, kde se soustředila moc spojená s ekonomickými a společenskými aktivitami. Nové domy byly naproti tomu pojaty jako malé, funkční bytové jednotky. Území ovládané ženou se tak omezilo na místo k vaření a ke spánku a veřejný prostor se přesunul z domů do center obcí, jimž obvykle dominují mešity.

Fundamentalistické skupiny využily nespokojenosti Núbijců s tímto stavem, začaly šířit své vlastní pojetí islámu a zneužívat ústřední pozici mešit v nových sídlištích k prosazování svých cílů. V núbijské společnosti se tak během posledních padesáti let islám proměnil z duchovního a kulturního systému v mocenskou instituci odtrženou od státu. Výzkumy ukazují, že se z mešit v osadách stala nejvlivnější místa, určující podobu místních mocenských vztahů i morálky. Do vedení se dostali muži, naopak ženy byly z rozhodování o náboženských záležitostech vyloučeny a vstup do mešit jim byl zakázán.

Ulice plné žen

V určité fázi svého výzkumu jsem ale zjistila, že jsem z núbijských žen učinila pasivní bytosti, oběti odsunu a náboženského útlaku. V jistém smyslu má akademická práce začala sdílet předsudky hlavního proudu mezinárodní debaty o muslimských ženách, které jsou stereotypně vykreslovány jako oběti, jež potřebují pomoc. Pro mě jako núbijskou ženu však bylo těžké vidět věc tímto způsobem – velká část mé síly pocházela ze samotného přesvědčení, že jsem silná žena. Začala jsem tedy pátrat po nenápadném a skrytém odporu. Přesněji řečeno, snažila jsem se najít taková místa, která ženy vytvořily, aby znovu získaly své postavení ve veřejném prostoru. A objevila jsem různé strategie, s jejichž pomocí si ženy uzpůsobily prostor, kde se mohou setkávat. Tyto intervence do veřejného prostoru často rozpoznají jenom místní. Ženy se vrátily do ulic například tím, že přesunuly domácí práce na mastabu, zděný sokl, který je součástí každého domu. Obraz ulice plné žen je pro núbijský každodenní život typický, nicméně v okamžiku, kdy přijdou (obvykle mužští) výzkumníci, ženy se vracejí do svých domů a daný fenomén zůstává neprozkoumaný.

Svým odporem proti vytlačení z veřejného prostoru núbijské ženy proměnily městské prostředí a mapu jeho užívání přepsaly pomocí subtilních a často skrytých taktik. Byla to jejich reakce na vyloučení z oficiálních veřejných míst a mešit.

Jiný islám

Během výzkumu jsem neustále pociťovala rozpor mezi svou muslimskou vírou a odmítáním pravidel islámské správy, která hrála významnou roli při snižování moci žen v odsunutých núbijských vesnicích. Nicméně všechny núbijské ženy, které osobně znám, i ty, se kterými jsem dělala rozhovory, se samy nadále identifikují jako muslimky a jsou na svoji víru patřičně hrdé. Hluboce věří v její duchovní a morální zdroje, a přitom se hlasitě vymezují proti dogmatickému útlaku ze strany oficiálních institucí. Vnímají zkrátka islám jinak, než jak jim je předkládán. Domnívám se, že núbijské ženy se svou vírou zacházejí stejně jako s městským prostředím.

Vnější pohled se často zastavuje u bipolárního příběhu o utlačovatelích a jejich obětech, dobru a zlu, silných a slabých. Pokud se ale na situaci podíváme zevnitř, ukáže se, že je složitější. Dívám­-li se na problematiku odsunutých muslimských žen jako jedna z nich, stává se jejich boj i mým bojem, a mohu tak odmítnout považovat ženy za pasivní faktor. Místo toho je třeba přijít s novou perspektivou. V současnosti se po celém světě dostává ke slovu islamofobie a muslimské ženy jsou chápány jako oběti. Tím je jim ale upírána schopnost vzdoru i jejich vlastní definice islámu. Ve skutečnosti mohou i ze své podřízené pozice mluvit, přemýšlet, tvořit a klást odpor.

Autorka je doktorandka na Antverpské univerzitě.

Z angličtiny přeložil Martin Vrba.