Mluvme o architektuře v menších městech a obcích. Michaela Zucconi

 Architektka Michaela Zucconi, foto: Monika Grilli Wagnerová

Architektka Michaela Zucconi, foto: Monika Grilli Wagnerová

Rozhovor: Milota Sidorová

Korekce: Šárka Homfray


Proč u tebe vznikla potřeba hovořit o architektuře v menších městech?
Zajímá mě zvelebování prostoru, který máme všichni společný jak ve městech, tak na venkově i v krajině. Líbilo by se mi, aby se naše prostředí postupně kultivovalo a aby se dobré myšlenky, jak na to, šířily. Architekti bývají poměrně individualisti. Někteří se cítí být více umělci a nechtějí o svých stavbách mluvit a veřejnosti vysvětlit co, proč a jak? Pracují z větší části až pro své zákazníky, kterými jsou, jak vyplývá z výsledků ČCA převážně soukromé osoby.

V menších městech (ale nejenom tam) lidé dost často potřebu architekta nemají. Ani ti, kteří jsou na pozicích v zastupitelstvech a jejich náplní je plánování města, neví, co práce architekta a urbanisty obnáší. Často vnímají architekty jako "snoby", protože vše prodraží, časově prodlouží, vše zkomplikují a zdůvodnění jsou pro ostatní nepochopitelná.

Máme dvě skupiny lidí, které by měly spolupracovat, ale každá je dost zahleděná do sebe. V Praze jsou instituce, které se plánováním města zabývají. Proto se snažím zaplnit mezery, inspirovat, propojovat lidi tam, kde to chybí.

To si myslí lidé mimo Prahu nebo ..?
To si myslí laická veřejnost a politici, kteří ji zastupují. Prostě lidé, kteří se s architektem nikdy nesetkali anebo se setkali, ale došlo tam k podobnému nedorozumění.

Věnuješ se osvětovým informačním aktivitám v oblasti architektury. Co přesně to znamená v Tvém pracovním dni či týdnu?
Přednášky Dialogy s historií jsou mou soukromou, mimopracovní aktivitou. V minulých letech jsem je organizovala v Klatovech, v Brně, Karlových Varech, Prachaticích nebo třeba Praze - Řeporyjích. Řeporyje jsou malou městskou částí, která trpí tím, že je na periferii a nerozvíjí se. Ačkoli je to městská část, nežije městským životem. Místní tráví den jinde. Což je škoda. Čestmír Suška mě v minulosti oslovil, jestli bych tam neudělala přednášky s nadějí, že by se něco změnilo. Nedávno se na mě obrátili z podobných důvodů ze Všenor, takže teď plánuji sérii přednášek tam.

 Přednáška Radmily Fingerové, Klatovy, 2018, foto: archiv Dialogy s historií

Přednáška Radmily Fingerové, Klatovy, 2018, foto: archiv Dialogy s historií

Myslíš, že když uděláš pár přednášek jako architektka z Prahy, domácím to opravdu otevře oči a budou si moci řekněme dovolit nějakého architekta, architektku? Není to příliš nerealistická myšlenka?
Já z malého města pocházím a také jsem tam asi pět let pracovala, než jsme se přestěhovali do Prahy. Pracovala jsem pro místní a poznala jsem jejich dynamiky rozhodování. Nevylučuji možnost, že se najde soukromá osoba, která na základě přednášky osloví architekta a bude si chtít postavit svůj dům, myslím si, že toto je možné. Mým cílem je ale zvyšovat citlivost a povědomí o tom, jak se prostor může změnit prostřednictvím architektury a jaký to může mít vliv na myšlení a chování člověka. Konkrétně to vypadá i např. tak, že upozorňuji, že veřejný prostor utváří i domy, které jsou za plotem a na soukromém pozemku.

Čeho si myslíš, že můžeš skutečně dosáhnout v regionech?
Mým cílem je, aby byli lidé informováni a aby věděli co chtít. To, co jim předkládám s pomocí mých hostů, jsou již uskutečněné příklady v našich českých podmínkách.  Takže jsou to ukázky toho, že dobrých realizací u nás dosáhnout lze. Dokonce se osobně mohou lidé ptát architekta nebo starosty. Například v Klatovech, se drží přednáškové pásmo Dialogy s historií  pátý rok a stále je zájem pokračovat a možná i tuto činnost rozvíjet a rozšířit ji o výstavy architektury. Většina měst toto nemá, myslím, že je to cenné.

Jaká témata lidí v menších městech zajímají?
To, co se jich týká osobně – bydlení, zahrady.  Pokud jde o bydlení – to se dá prezentovat a učit otevřenosti. Například jsme ukazovali, že přechod z interiéru do exteriéru může být realizován tak, aby tam bylo co nejméně rušivých vlivů. Aby člověk, když sedí uvnitř, se cítil, jako kdyby už byl skoro venku. Bez bariér, mříží, rámů a podobně. A že něco podobného se dá udělat i s oplocením. Záleží, čeho investor chce dosáhnout. Toto bylo pro lidi překvapující.

 Z přednášky cyklu Dialogy s historií | architekt Lábus a příměstské bydlení, Vila Nespeky, foto: Tomáš Balej

Z přednášky cyklu Dialogy s historií | architekt Lábus a příměstské bydlení, Vila Nespeky, foto: Tomáš Balej

Individuální bydlení je poměrně egoistická potřeba, přiblížíš nač lidé reagují v případě společenských potřeb?
Určitě reagují na témata, která se týkají konkrétně jejich města, např. řešení nábřeží, náměstí, parků, drobných staveb v krajině, periferie měst, jak naložit s průmyslovým dědictvím, s památkami, jak dělat nákupní centra, je toho spousta.

Jsme v období silné polarizace města a venkova. Jak může tvá práce pomoci tu polarizaci zmírňovat?
Když přijdeme do nějaké obce, ukazujeme lidem, co mohou chtít. Musí o tom ale přemýšlet. Zvážit pro a proti. Poskytujeme prostor, kde se o tom otevřeně mluví, tříbí se názory, které jinak není s kým a kde probrat.

Jestliže lidé nejsou aktivní a nezajímají se, pak se ani jejich zastupitelé nemusí nijak starat, ubývají pracovní příležitosti, lidé odchází pryč za prací, za školou i za zábavou a relaxací.  Tím, že zvu architekty - urbanisty a mluvíme o konkrétních způsobech zlepšení jejich společného prostoru, ukazujeme, jaký mají změny dopad na život.

Mimo jiné tím bouráme klišé o architektech “snobech”. Například ve Všenorech jsem představila architekty, kteří pomáhají obci Líbeznice. V obci udělali takové změny, že lidé už neodcházejí z místa pryč, ale naopak - stahují se zpět. Najednou se tam chodí do školky, do školy, stoupají ceny pozemků.

 Symbol Dialogu s historií Monika Immrová, Fajfka, revitalizace nábřeží Maxipsa Fíka v Kadani. foto: archiv Monika Immrová

Symbol Dialogu s historií
Monika Immrová, Fajfka, revitalizace nábřeží Maxipsa Fíka v Kadani. foto: archiv Monika Immrová

Jak si Ty, jak žena architektka, prosazuješ názor? Jak Tě berou i zastupitelé obcí a měst, kteří chodí na tvé přednášky?
Nevnucuji se. Snažím se vybírat pozitivní příklady a přesvědčovat skutky. Ale jde to pomalu. Nutno dodat, že někde nepomáhá ani to. Zastupitelé, i když přijdou, nejsou ti, kteří by se chtěli ptát.

Jak jdeš na tyto lidi?
Na nikoho netlačím. Je to věc volby.

Pracuješ pro Josefa Pleskota. Jak se Vám spolupracuje?
Myslím, že dobře. Alespoň pro mě je to práce, která má smysl. Sdílím Josefův způsob uvažování, který není jen chladným designováním. Tolik nás nezajímá, jak věci budou vypadat, ale vždycky se ptáme, jak to, či ono bude působit a fungovat. Jak se tam člověk bude cítit? Jsem tam zaměstnána, s normální osmihodinovou pracovní dobou. Když je něco třeba předávat, může se stát, že zůstávám déle nebo o víkendu, ale to je fakt jen při podobných akcích.

Takže zaměstnává lidi a nebere je na živnost?
Ne, jsme všichni zaměstnaní.

Pracovala jsi vedle mateřské?
Ano, postupně, první dva roky ne. Pracovala jsem z domu a jezdila jsem, když to bylo nutné. Při výjezdu jsem měla zadanou konkrétní práci. Při životě na Šumavě, kde jsme tehdy s rodinou žili, to byla jediná možnost.

Jak zvládáš práci na plný úvazek, přednášky a rodinu?

Postupem času jsem si ujasnila kolik přednášek za rok - mimo práci - zvládnu. Mám už docela velké a samostatné děti (17, 15), takže mě až tak moc nepotřebují. Vlastně si užívám to, co asi každá matka, když má najednou nějaký čas, který dříve trávila s dětmi a dnes to již není potřeba – spíše naopak. Musím říci, že mě rodina i můj muž podporují. Takže se to daří všechno skloubit.

Co dělá Tvůj muž?

Pracuje v IT.

Jak přemýšlíš o své budoucnosti? Čeho bys v životě chtěla dosáhnout profesně?

Ráda bych rozvíjela mou osvětovou činnost a bourala klišé. Jinak jsem ale spokojená s věcmi jak jsou. Toho že mám kreativní práci si vážím, s ní se dobře snoubí práce pro veřejnost.  Uvidím, jaké výzvy mi čas přinese.

Co bys vzkázala mladým ženám, které začínají s kariérou v architektuře?

Samozřejmě, že nevypadnout z profese je důležité pro sebevědomí. Myslím, že ale děti jsou malé jen jednou. Takže věřím, že je dobré hledat nějakou vyváženou polohu a pokud možno dělat obojí.

Díky za rozhovor!