Historii nezměníme lokálními příbehy. Caterina Franchini

 Caterina Franchini talking with Denise Scott Brown at the 1st International Meeting of the European Architectural History Network – EAHN, Guimarães, Portugal, 2010, photo: Caterina Franchini

Caterina Franchini talking with Denise Scott Brown at the 1st International Meeting of the European Architectural History Network – EAHN, Guimarães, Portugal, 2010, photo: Caterina Franchini

Při nedávné návštěvě Lublaně jsem měla možnost promluvit s inspirativní Caterinaňou Franchini, která je historičkou architektury. Caterina inicovala první mezinárodní EU projekt MoMoWo, který sbírá a konsoliduje profily zapomenutých žen v technických disciplínách architektury, designu a městského rozvoje.

Rozhovor vedla: Milota Sidorová

Korekce: Šárka Homfray


O čem je projekt MoMoWo?
MoMoWo je první evropský projekt, který mapuje výsledky a práci žen v architektuře, designu, inženýrství, krajinné architektuře a městském plánování. Zkoumáme období mezi lety1918 až 2018. V roce 1918 skončila první světová válka a ve většině evropských zemí se ženy začaly hlásit na univerzity, aby se z nich staly architektky.

Jde o první projekt podpořený Evropskou komisí který zkoumá genderovou perspektivu v technických oborech. MoMoWo je komplexní projekt, který sestává z více než 50 různých aktivit - konferencí, workshopů, výstav, expertních databází atd. Cílem MoMoWo je vytvořit mezinárodní platformu, která hledá ženské pionýrky ze všech evropských zemí v daném období. Tento projekt propojuje výzkum, komunikaci, exekuci projektu i analýzu publika.

Proč historie žen v technických oborech?
Roky výzkumu a výuky nám ukázaly, že ženy jsou často v mainstreamové historii architektury, současné architektury, designu a dalších profesí, které jsem zmínila, opomíjeny.

Jak dosáhnout toho, aby se historie architektury učila jinak?
V projektu MoMoWo je sedm partnerů. Šest z nich jsou univerzity a toto je způsob, jak okamžitě využít výsledky projektu. Výzkum o ženách architektkách, designérkách, urbanistkách okamžitě včleňujeme do obsahu předmětů. Samozřejmě nechceme, aby výzkum generovaný projektem zůstal jen u nás.

Během projektu jsme zorganizovali sérii workshopů, které spojily síť akademiček, výzkumnic, které měly chuť posunout hranice našich znalostí o ženách ve třech různých obdobích minulého století. Během tohoto projektu jsem měla to potěšení seznámit se s mladými výzkumnicemi, doktorandkami, které se k nám připojily z celé Evropy.

Předtím než vstoupíme do mainstreamových zdrojů, historie, dokonce i do Wikipedie, musíme si být jako ženy vědomy svého dědictví a výsledků na mezinárodní úrovni. Historii nezměníme s lokálními příběhy. Výzkum a informační balíček, který změní archivy musí být solidní, musí zahrnovat minimálně jedno století a musí být zaštítěn řadou odbornic z výzkumu i praxe.

 MoMoWo at the UIA Seoul Word Architect Congress 2017 Coex, Seoul (South Korea), 7-10 September 2017, photo: Caterina Franchini

MoMoWo at the UIA Seoul Word Architect Congress 2017 Coex, Seoul (South Korea), 7-10 September 2017, photo: Caterina Franchini

Také jsem se zúčastnila jednoho z těchto workshopů. Nepřekvapivě v publiku byly pouze ženy.
Je to velmi zajímavé. Při výzvě na přípravě MoMoWo se k nám připojily jen ženské partnerky. Nedávno se k nám připojil i jeden muž. Obecně mohu konstatovat, že muži se na ženský výzkum a výsledky dívají jako na minoritní problém. Je poměrně obtížné přitáhnout jejich pozornost k naší práci jako práci žen. Když si ale jako výzkumnice děláš přehled o tom, kdo píše o ženách, tak jsou to v drtivé většině ženy. I zde můžeš pozorovat, že ženy píší o ženách a muži se o to nezajímají.

Historička Tanja Poppelreuter řekla, že by nechtěla vidět dvě historie - historii mužských a ženských počinů. Jak by se tyto dvě historie mohly spojit do jedné?
A s Tanjou plně souhlasím. Ale předtím než vstoupíme do mainstreamových zdrojů, historie, dokonce i do Wikipedie, musíme si být jako ženy vědomy svého dědictví a výsledků na mezinárodní úrovni. Historii nezměníme s lokálními příběhy. Výzkum a informační balíček, který změní archivy musí být solidní, musí zahrnovat minimálně jedno století a musí být zaštítěn řadou odbornic z výzkumu i praxe.

Nic se neděje bez příčiny. Co bylo tvým osobním impulsem pro realizaci takovéhoto  projektu?
Jsem historička architektury, vystudovala jsem architekturu jako restaurátorka. Specializuji se na současnou architekturu a městské prostředí. Když jsem se v roce 2010 zúčastnila mezinárodní konference v Guimaraisse, která byla první konferencí evropských restaurátorů, byla tam i genderová sekce, které se zúčastnila i slavná Denise Scott Brown. Byla tak nadšená a živá a považovala gender za absolutně fundamentální téma. Reznonovalo to ve mně. Ve Spojených státech byly ženy ve studiích architektury již od šedesátých let minulého století.

Mnohem dříve než u nás.
Ano. Později jsem dostala nápad vytvořit tento projekt na evropské úrovni. Oslovila jsem kolegy, ale nebyly velmi nadšeni tématem. Většina z nich se historii architektury věnovala v jiném směru. Přes vlastní kontakty jsem hledala dál, až jsem našla záštitu na Polytechnické univerzitě v Turíně, která se stala projektovým leaderem.

Proč jsou pro nás příběhy žen z minulosti relevantní dnes?
Nejsou důležité jen pro ženy, ale i pro muže. Své postavení v profesním světě nemůžeme zlepšit pokud neumíme poukázat na svou vlastní historii, výsledky a být na ně hrdé. Musíme znát osobní příběhy žen pionýrek v historii architektury, musíme znát jejich problémy. Pokud tu historii budeme znát, budeme vědět, že se jim podařilo uspět a stejně můžeme uspět i my dnes.

Díky za rozhovor!